Soustředění Horní Podluží

Letošní soustředění se konalo ve dnech 12. 8. 2023 – 19. 8. 2023 v Horním Podluží u Varnsdorfu. Vyjeli jsme v 10 hod. dopoledne od Střelnice malým autobusem pro 18 dětí, mě a Vlastíka a s přívěsem na kola. Zbytek jel auty. Na chatu Spojařku jsme dorazili asi ve tři odpoledne - 20 dětí a 11 dospělých. Z dětí chyběl Lukáš z hazlovské sekce, který si den před soustředěním s kamarády hrál s petardami, kdy jedna na nic nečekala a bouchla mu v ruce, takže je popálený a zafačovaný. Snad ale bude bude bez následků. A Klárka, která dorazí později.

Po ubytování nás Lenka odvedla na asi půl kilometru vzdálenou louku ke kříži, kde jsme si sedli v kruhu do trávy a každý měl vyslovit číslo od 1 do 20. Jakmile se tak stalo a Lenka si to u každého poznamenala, prozradila nám, že to znamená počet přání, která by se nám na soustředění měla splnit a máme je vyslovit. Já měl jen osmičku, ale i tak to na mě bylo hodně. Krom přání běžných, víceméně implicitně daných, jako je žádná vážnější zranění, pohoda a žádné vážné neshody a rozbroje mezi dětmi i dospělými, hezké počasí, dobré jídlo, jsem ale měl i dvě speciální – aby děti konečně zažily pořádnou noční jízdu a aby si se mnou někdo chtěl zajet na 50 km vzdálený Ještěd, kopec to řádný.

Protože jsme svá přání vyslovovali postupně, jak jsme v kruhu seděli a Mejtyho, Šimiho i Honzu, sedících až za mnou toto mé přání zaujalo a zařadili ho mezi přání svá, potěšili mě tím velice.

Bohužel, toto přání zůstalo pouze přáním, protože Honzovi v průběhu soustředění začaly a zhoršovaly se problémy s mnohokrát v sezóně nabořenými koleny a Šimimu se opět skřípl nerv u páteře a sotva chodil, takže z toho sešlo. Kluci se divili, že se na ně nezlobím, když mi řekli, že nepojedou, ale já jezdím jen se zdravými. Za tu dobu, co spolu jezdíme, by to už měli vědět. Že sice jsem schopen z nich „sedřít kůži“, ale jen pokud jsou zdravotně naprosto v pořádku. A se samotným Mejtym bych taky nejel, takže pro mě to bylo vyřešeno. Kdyby Lukáš nebyl trouba, co si den před soustředěním hraje s nebezpečnými petardami, mohli jsme jet ve třech.

Mé hlavní přání – noční jízda v opravdovém lese a terénu, se však splnilo a protože vím, že žádný plán nikdy nevyjde dokonale, Ještěd se pouze přesouvá na příští rok. A nemusí jít přímo o Ještěd, ale nějakou jinou výživnou jízdu na příštím celodeňáku.

Po večeři děti zpívaly za doprovodu kytar Barryho a Honzy u studeného ohniště, zatímco já s Vlastíkem jsme tuto chvíli využili k hledání trati pro noční jízdu. Povedlo se a po hodině jsem měl hrubou představu o dvou okruzích – jeden bezpečný a snadný pro menší děti a druhý, podle Vlastíka zabijácký, pro největší – Jasmínu, Domču, Šimiho, Mejtyho a Honzu.

Další dny jsme jezdili rozděleni do čtyř skupin. Já jezdil s Michalem a zezadu jistil Káju, Petru, Lukáše, oba Filipy, Vítka a od středy i Klárku, která na soustředění přijela později.

S největšími - Jasmínou, Dominikou, Honzou, Matesem a Šimonem jezdili Standa s Honzou a u nejmeších dvou skupin - Terezka, Viktorka, Vítek, Marek a Lenka, Majda, Ondra, Míša, Honzík se střídaly obě Lenky, Janinka, Ivča a Barry s Vlastíkem. Jaruška, jako dětská lékařka, se starala o padlé.

Po večerech následovaly hry, koupání v Spojařčině bazénu, trampolína, ping – pong, volejbal, střelba ze vzduchovek – krátké, dlouhých s optikou i bez a střelba lukem. Proběhlo také školení první pomoci Jaruškou a Vlastíkova soutěž v dopravních značkách. Michal provedl popis kola a jeho částí. Poslední večer jsme prožili u táboráku za zpěvu a opékání buřtů.

Defektů moc nebylo, Fildovo cvaknutí na hraně ostrého kamenu jsem využil k demonstraci správné výměny duše a můj defekt bezdušáku k předvedení, jak se opravuje větší díra, kterou tmel v plášti už nepobere – zavedením knotu do pláště a jeho seříznutím, které ho chrání před opětovným vytažením při akceleraci či brzdění. Barry přetrhl řetěz, když jel vzadu a všichni už byli pryč, takže jeho oprava tak dětem unikla. Z ostatních skupin stojí za zaznamenání zlomená řídítka Honzou. Díky karbonu, který i po zlomení zůstal na několika vláknech držet, Honza tuto nebezpečnou frakturu řídítek ustál bez pádu. Celé soustředění bylo krásné a teplé letní počasí, jen asi 2 x spadlo pár kapek, které se okamžitě vypařily.

Po středečním celodeňáku byly děti mtrvé a večer jsme řešili, co se čtvrtkem. Můj návrh na den bez kola, strávený jen procházkou a hrami, byl zamítnut. Škoda, že jsem v tuto dobu ještě nic nevěděl o blízké Kozí farmě. Děti tam mohly být od rána do večera a zcela jistě by to pro ně byl nezapomenutelný zážitek a celý den by si parádně užily. Tak, jako já po skončení soustředění.

Noční jízda menších

Už před soustředěním mi Lenka sama nabídla uspořádat noční jízdu. O tu usiluji už několik let a poprvé jsme ji měli vloni v Rybníku. Byla velice krátká, po asfaltu a navíc pršelo, takže nic moc. Ale nějak se začít musí.

Letos jsem ji, pod dojmem Lenčina schválení, chtěl pojmout trochu velkolepěji. K dispozici jsme měli 7 nocí, z nichž jsem vyloučil noci dvě – před a po celodeňáku a noc poslední, takže by zbývaly noci čtyři. Dvě nejmeší skupiny jsem chtěl spojit a jet s nimi hned první noc. Piškoti by byli ještě čilí a byl by to pro ně skvělý začátek soustředění a navíc by mohli machrovat před ostatními. Prostřední skupina by jela hned další noc, pokud by počasí dovolilo a nakonec skupina největších, takže by byla rezerva jedné noci, kdyby pršelo. Okruhy by si větší děti přes den najely a v noci na nich tak hodinku kroužily. Při výjezdu ve 21:30 hod. by ve 23:00 hod. všichni byli pohodlně v postelích.

Bohužel, tento můj předem známý návrh, tří skupin samostatně, byl po příjezdu zamítnut a na noční jízdu Lenka vyhradila pouze úterý a později ještě čtvrtek pro největší. Tím se stalo, že o noční jízdu přišel Mareček, protože tento den ze soustředění musel odjet a druhá skupina musela čekat dohodnutou půlhodinu na příjezd skupiny nejmeších. Protože se však toto čekání Michalovi zdálo dlouhé, celým Horním Podlužím se rozlehl jeho hysterák.

Bylo to v době, kdy jsme objeli čtyři 1 km okruhy a před vjezdem do posledního jsem zastavil a dětí se zeptal, zda chtějí jet i pátý, protože čas ještě byl. Terezka, o níž jsem si myslel, že bude nejpomalejší, jezdila hned za mnou a to z toho důvodu, abychom jeli pohromadě a nevznikla mezera. Předem jsem toto pořadí určil a zakázal vzájemné předjíždní. Jenomže nejpomalejší byla Viktorka, jezdící až za ní a nahoře u kříže jsme s Terezkou vždy čekali, až se všichni opět sjedeme. Viktorce už se jet nechtělo, ale když se nabídla Majda, že jí do kopce pomůže, souhlasila.

Vydali jsme se tedy do posledního okruhu, když mě zastavil výše uvedený Michalův projev. Tehdy jsem podruhé ocenil, že se mnou jede Barry. Původně totiž měl jet Vlastík, ale zlobila ho kyčel a tak jsem oslovil Barryho. S Vlastíkem bychom asi propadli panice, nevěda, co se děje, kdežto Barry jen v klidu mávl rukou a řekl ať pokračuji. Do té doby vesele se bavící děti zmlkly a i já cítil, jak mě přepadlo napětí, kdy tímto jediným a zcela zbytečným a nesmyslným zásahem byla veškerá pohoda celého dne ze mně rázem fuč, dokonale vysáta.

Cestou ke Spojařce jsme minuli za námi vyběhnuvšího Michala a ten tak chyběl tam, kde správně být měl  – při výměně světel daší skupině.

Noční jízda největších

Zatímco pro první dvě skupiny jsem vybral jednoduchý jednokilometrový okruh po asfaltové stezce se sjezdem luční pěšinkou od kříže do vsi, kde nás pod sjezdem v otevřeném horním oknu domku vždy čekaly děti a zdravily nás, pro největší jsem vybral už něco onačejšího.

Rozbitým asfaltem se levou stranou, okolo mezinárodního tábora tam umístěného, dostat nad první sjezdovku na Jedlové, ještě kus před vrcholem zmizet v lese, projet jím nad sjezdovkou na její druhou stranu a neudržovanými krpály sjet okolo sjezdovky pravou její stranou. Celkem 5,29 km s převýšením 171 m. I proto jsem byl rád, že se k nám nikdo z dospělých necpal a jel jsem tuto noční jízdu s největšími sám.

Když jsem večer před noční jízdou okruh pro jistotu ještě jednou projížděl, abych potmě nezabloudil a taky to nejhorší ze sjezdů uklidil, zastavil jsem krátce u tábora, kde před hospodou seděli vedoucí. Během řeči, kterou jsme dali, jsem jim pověděl, že tudy budeme v noci projíždět a že děti těm našim můžou připravit nějaké překvapení. Že prý ne, že mají diskotéku. Když jsme však o pár hodin po tmě projížděli, děti už nás přes burácející hudbu čekaly vylepené v oknech a zdravily nás. Mít více času, mohli jsme okolo nich projet ještě jednou objetím rybníku před okny, ale Lenčin velitelský čas tlačil, protože i přes krátkou vzdálenost byl okruh nočního švihu náročný a to i časově.

Před jízdou každý, krom Honzy, dostal dvě světla. To je důležité, zejména, pokud jede člověk sám, protože není nic horšího, než když ve sjezdu a rozjetý zůstane z ničeho nic potmě. Jeli jsme sice ve skupině, ale každé světlo navíc dobré, pokud je.

Někdo jako druhé světlo vozí čelovku, má to své výhody, protože člověk si může okamžitě posvítit, kam potřebuje a terén je vidět více plasticky, ale na dlouhou noční jízdu podle mě nevýhody převažují, protože čelovka nutí držet hlavu v jedné poloze a tím trpí krční páteř. Já proto vozím jedno světlo s širokým kuželem svítící před kolo a do stran a druhé světlo svítící do dálky. S tím si blahobytně vystačím a hlavu pro otáčení kamkoliv tak mám volnou. A „neviditelné“ úseky projíždím opatrně.

Před startem jsem určil pořadí po vjezdu do lesa na kopci – první já, za mnou Honza, abych okamžitě věděl, že není, protože zároveň s ním by zmizelo i moje nejsilnější, na cestu zezadu svítící, Honzovo světlo NiteNumena X8, pak Dominika, zbylí kluci a na závěr Jasmína.

O Honzu jsem se ale moc nebál, protože jel na našem nejlepším kole, pro tuto jízdu jako dělaném. Stačí, když se na něm Honza udrží a kolo už si svoji cestu najde. Na svém měl totiž stále ještě ta zlomená řídítka a proto jsme museli najít dobrou duši, která by mu půjčila náhradu za něj. A protože jediné kolo, krom vlastního, na němž jsem byl ochoten Honzu na tuto noční jízdu vzít, bylo Klárčino, oslovil jsem ji a Klárka bez zaváhání souhlasila.

Jasmína jela poslední nejen proto, že má nejsilnější hlas, kterým by mě zastavila, kdyby coby, ale hlavně, aby na kluky dohlédla, že nebudou dělat blbosti a nepřipustila, že třeba dostanou nápad zastavit, udělat si mezeru a pak to pustit dolů. V tomto je na Jasmínu spoleh. A zakázal jsem ze sjezdů předjíždět, o tom žádná.

O ulomené silné větvi, číhající ve sjezdu na hrudník nepozorného, jsem děti informoval předem a pro jistotu u ní zastavil. Že umělé světlo terén zplošťuje a nejsou vidět prohlubně a ani to, co je v trávě nebo pod ní, všichni už věděli před startem také, nyní si to však měli možnost konečně ověřit v praxi. Jediný já jsem však věděl, že žádná větší taková skrytá záludnost na ně nečíhá. Kdyby nejeli v mé stopě, muselo by to pro ně být v neznámém a předem neprojetém terénu místy dost nepříjemné.

Tato první naše jízda opravdovým nočním lesem a krpály dolů cestotu necestou byla krátká a tak mám rok na čem dělat, aby Lenka pochopila, že noční znamená, že se opravdu jede v noci a že jízda znemená opravdu jízdu a tedy, že většina času se stráví jízdou a ne oblékáním, svlékáním a přípravou na ni. Ale jako začátek dobrý.

Letos jsem jezdil vzadu, zhusta osamocen s posledním, takže v podstatě ani nemám o čem jinak psát, protože vzadu se nikdy nic zajímavého neděje. Vzadu prostě tak veselo, jako vpředu, není. Ale i tom cyklistika je a já to znám moc dobře. Obojí. Jak jezdit vpředu a vítězit, tak jet úplně vzadu, totálně prošitý.

V sobotu dopoledne jsem se rozloučil s dětmi i trenéry, zamával jim a přesunul se na Kozí farmu, kde jsem do středy pracoval po vzoru krále Miroslava z pohádky Pyšná princezna coby čeledín, za nocleh a stravu.

Pavel z hazlovské sekce