Jdi na obsah Jdi na menu
 


100mílovka pod 5 hodin

Výhodou cylistiky, na rozdíl od ostatních sportů, však je obrovská svoboda a to jak pohybu, tak i výběru toho, co hodláme právě na kole dělat, protože cyklistika má mnoho tváří. Závody se vůbec objíždět nemusejí a přesto si lze jízdy na kole užívat.

article preview

100mílovka pod 5 hodin

Prázdniny jsou v plném proudu a s nimi i ideální cyklistické počasí – sucho, teplo a krátké noci. Jen ty děti nějak nejezdí a tak nemůžu psát o nich, i když o nich bych psal mnohem raději – letos ale není co.

 

Když jsem se zmiňoval o teplém a suchém létu, jako o ideálním cyklistickém počasí, proč tedy někdo jezdí i mimo tyto podmínky a celoročně? No, právě proto, aby byl schopen podávat nějaký výkon právě v tuto dobu. Cyklistika je totiž sice krásný, ale taky velmi těžký, poctivý a specifický sport – počítá se jen to, co je najeto. A když není trénik, sebevětší talent ztrácí na významu.

 

Ve fotbale stačí, když má dotyčný talent a ve správný čas je na správném místě. Zbytek už okecá. Nebo třeba v košíkové zase každou chvíli dá koš a užívá si svou chvilku slávy. Takže tyto sporty lze s trochou talentu a sportovního nadání úspěšně provozovat i bez nějakého většího tréninkového úsilí. To v cyklistice nehrozí - co není v nohách, to se neokecá. Možná to je důvod, proč se dnešním dětem tolik na kolo nechce – nutíme je objíždět závody a děti očekávají výsledky, které se však bez tréninku dostavit nemůžou. Mně by to tako rovněž nebavilo.

 

Přitom bychom to měli dělat přesně obráceně: jezdit na kole ne proto, abychom závodili, ale závodit až tehdy a právě proto, že nám to jezdí. A jezdit nám to může pouze tehdy, pokud budeme poctivě trénovat. Teprve tehdy se může projevit i vliv talentu. Jenomže kolo je obrovský žrout času a dnešní děti jsou přeorganizované a ten čas, který si kolo vyžaduje, nemají. Cyklistika je zkrátka sport pro jednostranně zaměřené „dementy“, kteří jsou schopni a ochotni jí ten čas a dřinu věnovat. A to už minimálně od starší žákovské kategorie. A úspěch je i tak ve hvězdách.

 

Výhodou cylistiky, na rozdíl od ostatních sportů, však je obrovská svoboda a to jak pohybu, tak i výběru toho, co hodláme právě na kole dělat, protože cyklistika má mnoho tváří. Závody se vůbec objíždět nemusejí a přesto si lze jízdy na kole užívat. Cyklista není omezen prostorem (sportovištěm), denní dobou, počasím ani potřebnými spoluhráči - může vyrazit s kamarády nebo může jet sám. Může jet někam dál a před zpáteční cestou si třeba opéct buřta nebo může celé odpoledne blbnout v blízkém lesoparku. Jízda nočním lesem je pak další úžasná dimenze cyklistiky, většinou cyklistů však nikdy nepoznaná.

 

Hlavní důvod, proč jsem postavil Bukefala, je ten, že věřím, že se jednou najde někdo, pro koho bude kolo vášní a vždy na prvním místě ve volném čase – dlouhá a rychlá jízda cestou necestou pro něj bude radostí.

 

Kolo jsem pojmenoval po Bukefalovi, jednom ze tří nejslavnějších koní historie. Pegas je okřídlený kůň řecké mytologie, Trojský kůň byl dřevěný, v jehož útrobách se lstivý Odysseus se svými druhy dostal do Tróje, ale pouze Bukefalos nejen opravdu žil, ale taky svému jezdci věrně sloužil.

photo0319.jpg

A kolo jsem po Bukefalovi pojmenoval proto, že má podobné vlastnosti – král Makedonie Filip II o něm prohlásil, že je to kůň sice krásný, ale jinak k ničemu, protože je buďto na pastvě nebo ve stáji. Protože nikdo na Bukefala nedokázal nasednout a udržet se na něm – každého shodil. Až se jednoho slunečného dne u něj objevil malý kluk, asi třináctiletý Alexandr, Filipův syn. A ten Bukefala dokázal nejen zkrotil a jako jediný na něm jezdit, ale protože o pět let později, kdy se na něm vydal na válečné tažení, malý už nebyl a po dalších deseti letech dobyl většinu tehdejšího známého světa, začali mu říkat Alexandr Veliký.

 

Na mém Bukefalovi taky nikdo vážně jezdit nechce a na terén, co jezdíme, je Bukefalos v podstatě nepoužitelný a proto zatím slouží jen jako nouzový – rok na něm jezdil Honza, než z něj rychle vyrostl, vloni na něm Mejty dal svoji první Dyleň (přesně na takový druh terénu a cest je Bukefalos určen) a letos ho sedlá Honzík. Na svého malého Alexandra však Bukefalos stále trpělivě čeká...

img-20220824-wa0009.jpg

Loňská sezóna byla parádní, kluci silné čtyřky vytvořili skvělou partu (Luky, Honza, Mejty a Šimi), drželi spolu a i přesto, že každou chvíli byl někdo z nich (krom bytelně stavěného Mejtyho) rozlámaný, dali třikrát Dyleň, z toho jednou během dvoudenní cesty na soustředění na Rybník, kdy projeli z Aše až na druhý konec dlouhého Českého lesa. Na Vysoký kámen v Krušných horách s nimi jela i Dominika. A na závěr sezóny si Šimi s Lukym dali brutus ukrutný – přes Vysoký kámen až na Špičák.

otoceny6.jpg

Jenomže na dveře začala klepat puberta a přestože jsem kluky na Meditační lavičce varoval a přes zimu na ně tlačil, aby si pro letošek dali nějaký cíl, za kterým by společně šli a tak se ještě udrželi pohromadě, nepodařilo se a tato svělá parta se v podstatě rozpadla, každý šel svou cestou a na tréninky se dostavovali už jen ze setrvačnosti.

img-20220901-wa0005.jpg

No, Dyleň tady bude stále a na stejném místě a pokud se po létech na ni zadívají a v kapse nahmatají klíčenku v podobě malého nožíku, který na památku na Dyleni každý Ašský bajker dostane, vzpomenou si, že tam skutečně ve třinácti letech na kole opravdu byli. A dojde jim, že co dokázali coby malí kluci, jako dospělí musí zvládnout taky. Budou vědět jak...

otoceny4.jpg

Těchto památečních nožíků mám ještě plnou truhlici a jen čekají na své nové majitele.


Jak se rodí nápady

8. července jsem to vymyslel. Kroužil jsem na inlajnovém okruhu na Háji, že si dám pohodovou stovečku s pauzou na kávu. Kávičku jsem dal a opět nasedl. Protože bylo teplo a na okruhu ani noha, trochu jsem se při točení klikami zasnil a stovku prošvihl.

 

Okruh je sice krátký, jen 1,083 km, ale je rychlý a není jednotvárný. Nemusí se na něm sáhnout na brzdy a prát velkou na něm člověk může nepřetržitě - nejen v kopcích, ale i v zatáčkách. Dvakrát se na okruhu jede z kopce a dvakrát do kopce, takže člověk netrpí na nekonečných rovinách, což je na dlouhých štrekách zlo největší. Zejména nad ránem, kdy se chce spát. Takže jsem točil klikami a dumal, co by se na tomto okruhu dalo vymyslet a splnit, co ještě splněno nemám.

 

Výškových 10 000 metrů jsem si opakovaně splnil (roky 2020 a 2021) na 139 m Odšťavňovači (kopec z Dolních Pasek na křižovatku nad Vernéřovem), který jsem si dal 72 x na velkou. Z toho jsem měl velikou radost, protože na 24h jsem několikrát zůstal těsně pod touto metou a od těch dob už uplynulo více, než 10 let a já přestával doufat, že to ještě stihnu.

 

Stomílovka (160,9344 km) pod 5 hodin. To mi začalo vrtat hlavou před měsícem, když jsem dal Stomílovku 2023 - 03 bez zastavení a přetáhl čas o pouhé 3 minuty. Ty 3 minuty na 5 hodinách bych ten den stáhl, ale musel bych se na to včas zaměřit a ne nad tím dumat až po do dojezdu, kdy to tak prostě vyšlo. A bylo jen okolo 20°C, takže jsem pít moc nepotřeboval a tedy ani zastavovat jsem nemusel. To jsem fakt prošvihl. Před 15 roky by to nebyl žádný problém a nejspíš jsem ji i párkát dal, ale nemám záznam. To byl taky důvod, proč jsem "72 x na velkou!" opakoval, protože v roce 2020 jsem ještě Garmina neměl. Jenomže po 45. roku už je každá pětiletka znát a od té doby jsem šel výkonnostně dolů o takových 20%.

 

Co tedy ještě zbývá? Dvoustovku 2023 mám, třístovka se objeví po rozkliknutí "72 x na velkou!", čtyřstovky jsem sázel na bajkových 24 hodinovkách a dají se dohledat ve výsledcích a pětistovky mám taky, protože do nebo z Ostravy je to přes 500 km vždy. Sedmistovku jsem prošvihl, protože před 15 roky, kdy by byla reálná, jsem o ní nějak neuvažoval. Ale šestistovka by reálná snad byla ještě i dnes.

 

Přestal jsem sledovat měřák a začal počítat. Šestistovka s limitem 24 hodin. To je průměr 25 km/h, nic výrazného. Ale ze zkušenosti vím, že z těch 24 hodin se takové dvě prozevlují - jídlo, pití, kávička, vyvenčení, oblékání, svlékání, příprava kola na noc... Takže reálně zbývá 22 hodin čisté jízdy. Pokud se ovšem něco nestane s kolem, což ale u silničky a na tomto okruhu s krásným asfaltem nepředpokládám. A při 22 hodinách čisté jízdy mi průměr 27,3 km/h přijde reálný.

 

Zasnil jsem se ještě více a začal plánovat. Kroužit na tomto okruhu, 600 km sám, by bylo hodně na morál. Ne, že bych to nedokázal, ale proč si to neulehčit. Když tady máme Ašské bajkery a prázdniny. Mohli bychom si dát soutěž, kdo těch 600 km s limitem 24 hodin dá dříve. Jestli já nebo Ašští bajkeři. Já bych sice jel sám, ale těžce zvýhodněný silničním kolem a taky zkušenostmi z dlouhých štrek.

 

Ašští bajkeři by zase měli výhodu toho, že je jich více, střídali by se a čas by jim nepojídaly pauzy, protože někdo z nich by na trati stále byl. Protože by to nejspíš ani tak nestačilo, viděl bych to následovně: z dospělých a silné čtyřky (Luky, Honza, Mejty a Šimi) by na trati byl vždy jen jeden a ostatní by na trať mohli kdykoliv a vše, co by najeli, by se počítalo. Byli by to vlasně tito malí žolíci, kteří by o výsledku nejspíš rozhodli.

 

Mohla by to být skvělá akce. Klubovnu máme přímo u trati, krkovičku bych dodal a i pár sudů piva bych zaplatil, Republiku holkám dovezl...

 

Vtom jsem se probral a hned mi byly jasné dvě věci - stovku jsem těžce přetáhl, takže z ní bude Stomílovka 2023 – 04 a z Šestistovky Ašských bajkerů taky nic nebude. Protože Ašští bajkeři dělají všechno možné, jen na ta kola se jim moc nechce. Až když už opravdu není co jiného dělat.


100mílovka pod 5 hodin

Tak se zadařilo. Je 11. července 2023. Začal jsem hodně rychle, dlouho jsem držel průměr 34,7 km/h, ale jelo se mi dobře. Pak průměr pomaličku začal klesat, ale až do půlky jsem 5 km úseky jezdil pod 9 minut, což značí stále bezpečný průměr 33,33 km/h.

 

Největší starost jsem měl, abych si udělal dostatečnou časovou rezervu na čůrací pauzu, která u mně obnáší takové tři minuty. Proto jsem tu rychlost nekrotil a v půlce jsem už měl blahobytných zhruba 10 minut k dobru. To mě hodilo do klidu a hodlal jsem zpomalit, ale jen tak, abych si bezpečnou časovou rezervu stále udržoval.

 

Zhruba od 115. km jsem si dovolil zpomalit ještě víc, protože jsem si spočítal, že až do konce mi bude stačit jezdit 5 km úseky do 10 minut, což je průměr rovných 30 km/h. Ono jet 3,5 hodiny v takovém tempu není žádná legrace a ta destiminutová časová rezerva mi tak přišla vhod.

 

Do cíle tedy zbývala jen necelá hodina a půl a to jsem už věděl, že to dojedu bez zastavení a mohl si dovolit z časové rezervy pomalu ukusovat. I tak mi zůstalo něco přes 7 minut.

 

Princezky jsem zase dovezl domů a k pití mi stačil 1 l čaje.

 

stomilovka-pod-5-hodin-cely.jpg


https://www.strava.com/activities/9431556843

Pavel z hazlovské sekce

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář